PŘÍLOHA MF DNES

Ekologická Agentura GAIA chce změnit myšlení lidí, aby se zajímali o svět kolem nás

Lidem, kteří touží po zdravém a harmonickém světě, se snaží pomoci ekologická Agentura GAIA. Snaží se pomoci také životnímu prostředí, ve kterém žijeme.

Svůj název si ekologická Agentura GAIA vypůjčila z řecké mytologie - Gaia je bohyně země, matka všeho, co na zemi žije a roste. Organizace s ní má mnoho společného. Usiluje o celostní přístup k lidem i k životnímu prostředí. GAIA je sdružením lidí, kterým není lhostejné prostředí, ve kterém žijeme, a způsob, jakým žijeme. Spolupracuje s dospělými i dětmi, lidmi všech věkových kategorií i profesí. Činnost agentury je rozdělena do tří základních programů.

Zeleň je život

Mnozí pamětníci si ještě pamatují, že stromy bývaly samozřejmou součástí města. Se stromy se však dnes příliš nepočítá a návrat stromů do zaasfaltovaných ulic se zdá téměř nemožný. Agentura GAIA se snaží dokázat, že tomu tak není. V rámci programu Zeleň je život" Agentura GAIA vysadila množství stromů v ulicích Lublaňská, Wenzigova a Legerova v Praze 2, v Kubelíkově ulici v Praze 3, ozdravila stromořadí v ulicích Pilská, Novozámecká a Kyjská v Praze 9, zrekonstruovala rozlehlý park při Základní škole v Praze-Hostavicích. V Praze 3 organizace iniciovala zapojení občanů do úpravy vnitrobloku mezi ulicemi Radhošťská, Lucemburská a Baranova v projektu Znáte svůj prostor", za který získala první místo v soutěži O lidech s lidmi". Ženy mají s životním prostředím něco společného Druhým z programů je projekt Ženy a životní prostředí". Vychází z předpokladu, že žena stejně jako životní prostředí dává život. Podle členů organizace GAIA však existují podobné souvislosti mezi útlakem ženy a přírody. Proto je nutné, chceme-li porozumět světu, uvědomit si ženský i mužský princip, se všemi fyzickými i psychickými specifikami a pracovat s nimi. Agentura GAIA na toto téma zorganizovala mezinárodní setkání - Ženy v politickém a veřejném životě" a Život není na prodej aneb ženy, děti a příroda jako alternativa k politice Mezinárodního měnového fondu a Světové banky". O setkání a o všem, o čem se na setkání mluvilo, vydala GAIA dvě publikace: Růže mezi trním" a Život není na prodej".

Peníze nejsou jedinou hodnotou

Peníze nebo život" je třetím projektem agentury. V jeho rámci se snaží působit na změnu myšlení lidí. I drobné změny našich každodenních zvyklostí mají dalekosáhlý pozitivní vliv na osobní život i prostředí, v němž žijeme. Když ekonomové mluví o hodnotách, mají na mysli většinou peníze. Jsou však skutečně tou nejdůležitější hodnotou? Pod hlavičkou programu Peníze nebo život" Agentura GAIA nabízí možnost zapojení do alternativního ekonomického systému LETS - lokální ekonomická síť - který napomáhá posílení vzájemné občanské výpomoci formou výměny služeb a zboží. Každoročně také GAIA poskytuje ekologické poradenství na veletrhu zdravého životního stylu Ecolife v Praze. V roce 1997 Agentura GAIA zorganizovala tematickou konferenci Život není na prodej" a vydala stejnojmenný sborník.

Můžete vytvořit vlastní projekt

Členem Agentury GAIA se může stát prakticky kdokoli. Získá tím některé výhody. Bude se moci podílet na činnosti organizace, o níž bude pravidelně informován prostřednictvím čtvrtletníku GAIA. Obdrží také slevy na na přednášky a semináře pořádané Agenturou GAIA. Může se také zapojit do některého z projektů agentury, popřípadě pod její záštitou vytvořit projekt vlastní.

Text připravil Pavel Vyčichlo ve spolupráci s Agenturou GAIA. Náměty a připomínky posílejte na e-mail: charita@mfdnes.cz

Kontakty

Agentura GAIA
tel.: 604 946516
e-mail: marie.haisova@seznam.cz
www.ecn.cz/gaia

Ředitelka Agentury GAIA Marie Haisová pracuje v neziskovém sektoru od začátku devadesátých let.

* Prošla jste několika organizacemi s různým zaměřením. Proč jste se rozhodla založit nové sdružení a jít vlastní cestou? V čem se Agentura GAIA liší od jiných ekologických a sociálních organizací?

Při své dlouholeté praxi ředitelky v různých neziskových organizacích jsem se setkávala a setkávám s opakovanými problémy, a to zejména při práci s lidmi. Snad nejobtížnější je mezilidská komunikace, schopnost definovat společný cíl a najít společné východisko a řešení. Pozoruji dominantní chování jedněch a nedostatek sebevědomí a submisivní chování druhých, zejména žen, ačkoliv se ukazuje, že i ti, kteří většinou mlčí, mají k chodu společnosti hodně co říci. Mnohdy ukrývají překvapivé myšlenky, schopnosti a dovednosti. Jak je však odhalit v dnešním soutěživém, agresivním a rychlém světě, jak zapojit do procesu rozhodování i ty pomalejší, méně průbojné? Jak umožnit, aby přispěli do celospolečenského dění?

* Umět správně jednat s lidmi a motivovat je ke společné práci většinou vyžaduje spoustu trpělivosti, ale také patřičnou zkušenost, vzdělání... Co při této práci nejvíc pomáhá vám?

Při hledání odpovědí na konkrétní řešení jsem vedle životních zkušeností a mnoha diskusí vystudovala profesní teorii řízení a absolvovala řadu vzdělávacích kurzů a seminářů. Z toho, co považuji za nejužitečnější, jsem postupně sestavila vzdělávací program, který spočívá v kompletní řadě seminářů, přednášek a workshopů. Účastníci seminářů v krátké době pochopí, co jim - byť nevědomky - v každodenním osobním i pracovním životě působí problémy. Toto poznání je předpokladem k rozhodnutí začít prakticky jednat.

* Máte nějaký konkrétní recept, jak změnit myšlení lidí, aby se více zajímali o svět a dění kolem nás?

Z mé zkušenosti vyplývá, že důležité je udělat si čas k zamyšlení nad stavem světa, nad svým postavením v něm, nad svými zodpovědnostmi, pravomocemi, možnostmi a svým vlivem.

MF DNES, 11.1.2003

NEUMŘEME MLADÍ, ZESTÁRNEME

Neumřeme- li mladí, zestárneme

Viděla jsem v televizi hezký dokument Hledání moudrosti stáří. Je výpovědí starých lidí, zejména žen o životě. O tom, jak se cítí ve společnosti, která je orientována na mládí, výkon a úspěšnost, kde jsou staří lidé stále se zvětšující skupinou populace, která je přehlížena, pociťována jako přítěž a manipulována. Proč jsou staří lidé mimo soutěž, odsunuti na okraj téměř celou společností? Jak to cítí a co o stáří říkají sami staří lidé. Biologicky a psychologicky se za stáří považuje věk od sedmdesáti pěti let výše. Ve filmu zaznělo, že každý máme své poslání a nemůžeme chtít opakování. Na jednu stranu je stáří úplnou volností dělat to, co chcete, na straně druhé zazněla kritická slova o šedé generaci a o boji generací. Slova o tom, jak staří lidé musí být zakřiknutí, utlumení, nic nechtít, být hodní, nezvedat hlavy, žít v konvenci. Toto se ovšem dotýká všech věkových kategorií. Spontánnost se v našem zeměpisném pásmu nenosí, reklamy diktují, jak máme vypadat, co máme nosit, jak se chovat. Do jaké míry tento diktát akceptujeme, záleží jen na nás. Vrásky dnešních babiček jsou vidět víc, než byly vidět vrásky jejich babiček, jenže proč? Není toto kritickým zrcadlem společnosti, která vše měří, váží, počítá a nehodnotí člověka podle toho, jaký je, ale podle toho, jak vypadá, jakou značku na sebe navěsí, v jakém autě jede? Být, či mít? Diskriminační pohled na lidi určité věkové kategorie je zavádějící. Kdo nezná třicetileté mentální starce a sedmdesátníky mladé duchem? Jednostranná vnímavost skrze čísla vypovídá o nedospělosti kultury jako celku. Jaké vysvětlení najdeme pro fakt, že některé staré lidi navštěvují jejich příbuzní pouze v den pobírání důchodu? Prý se do dnešní doby nehodí nemoci, ani pomalost. Možná, ale kam se řítíme? Proč spěcháme, co honíme? Jednou z teorií trvale udržitelného života je, že řešení přijde se stárnoucí populací, která bude dominantou společnosti a dá životu nový, pomalejší rytmus. Režisér se dotkl tématu smrti, o které se údajně mluví celý život, ale když se s ní setkáme, tak na ní nejsme připraveni. Smrti se není třeba bát, ale umírání může být kruté. Na samotu byly různé názory. Ten optimističtější byl, že je jako droga, člověk si na ní zvykne a v samotě vyzrává. Podle opačného tvrzení člověk potřebuje někoho vedle sebe, byť by to byla kočička nebo pejsek. Jedna z dotázaných žen na otázku, jak by žila, kdyby mohla vrátit čas, odpověděla, že by nežila pod tlakem " dobré pověsti" a " jak to má být", netrápila by se výčitkami za to, co udělala, či neudělala. Ve stáří se může radovat z toho, že se už nemusí bít o místo, chodit do práce, může číst co chce.

Marie Haisová, Praha, Vysočina, 16.1.2003