PSYCHOLOGIE - RECENZE

Psychologie - recenze

Francouzská psycholožka Isabelle Nazare-Aga rozebírá v knize Láska a manipulace problém manipulátorů v partnerských vztazích. Na začátku všeho je láska. Slepá, bezvýhradná, milující, dávající. Zlom zpravidla nastává okamžikem sňatku, definitivně početím dítěte, kdy se vyhraňují role - kdo bude otrok a kdo pán. Situaci páry řeší po svém, neboť společnost nemá mechanismy k rozlišení tohoto zla. Zatímco muži manipulují, aby si udrželi osobní nezávislost, ženy hledají, na kom by se mohly učinit závislými. Pro spravedlnost se sluší dodat, že příkladů žen-manipulátorek je v knize dobrá polovina. Oběť ztrácí sebevědomí a sebedůvěru, roste v ní pocit viny, strach, ve společnosti je nejistá, stává se osamělou. Procitnutí, že někdo osobně nebo pracovně velmi blízký vámi soustavně a vědomě manipuluje, bývá kruté; procitnuvší lidé pak někdy raději znovu upadnou do stavu, v němž byli předtím ponořeni. Francouzka, od níž už česky vyšla kniha Nenechte sebou manipulovat (1999), uvádí třicet charakteristických znaků manipulátora. Chcete-li vědět, zda máte co do činění s takovým člověkem, musíte zjistit, zda jeho chování odpovídá nejméně deseti z uvedené třicítky znaků. Pro ilustraci: manipulátor dává druhým najevo, že nesmějí nikdy měnit názor a musí být dokonalí. Využívá morálních zásad druhých k naplnění vlastních potřeb. Své žádosti zakrývá logickými důvody. Psychický život manipulátora je zřejmě úzce spojen se snižováním hodnoty druhých, jako by si tím budoval vlastní zdraví. Většina manipulátorů si je vědoma své moci a vlivu, ale ne všichni si uvědomují, jak ničivé účinky má jejich jednání na psychiku nejbližšího okolí. Ačkoli se Isabelle Nazare-Aga soustředí na partnerské vztahy, její poznatky lze zjevně aplikovat na veřejnou sféru. Manipulátoři často zaujímají prestižní místa na sociálním žebříčku. Jsou mezi lékaři, novináři, učiteli; většinou vykonávají povolání spojené s určitým druhem moci. Ale sama profese z nich manipulátory nedělá. Jejich sklony tkvějí hlouběji, v osobních dispozicích, a právě tomu Francouzka pomáhá porozumět. Isabelle Nazare-Aga v závěru cituje amerického psychiatra M. Scotta Pecka a jeho bestseller Nevyšlapanou cestou (česky 1993). Ten říká: Musíme vzít na vědomí, že zlo reálně existuje, a nelze zůstat pouze u nějaké vágní představy zla. Jsou zlí lidé, jejichž jediným motorem a potřebou je destrukce a vláda tmy. Psycholožka nekompromisně apeluje: Vztahy s takovými lidmi skončete, ať trvají jakkoli dlouho a ať se to zdá jakkoli bolestné! Předpokladem takové obrany je sebeláska. Mít se rád znamená nenechat sebou vláčet doma ani kdekoliv jinde.
Přeložila Hana Prousková. Portál, Praha 2003, 160 stran, náklad neuveden, cena 209 korun.

Autorka je ředitelkou Agentury GAIA
Mladá fronta DNES, 15.3.2003

V DNEŠNÍ KRAJINĚ JE DLOUHÉ PUTOVÁNÍ NEMOŽNÉ

V dnešní krajině je dlouhé pěší putování nemožné

Chůze je nejpřirozenější pohyb, a je tedy namístě otázka, proč se dnes chodí tak málo. Odpověď je jednoduchá. Děláme dnes vše, abychom pěší putování lidem znesnadnili.

U pramene Vltavy na Kvildě nalezneme popis turistiky minulosti a turistiky dnešní. Dříve lidé dojeli vlakem do Vimperka a odtud se šplhali do kopce, kde zaslouženou odměnou bylo osvěžení u pramene Vltavy. Cestou viděli měnící se krajinu, za dopoledního slunce ušli řadu kilometrů a chůze do kopce přinášela úplně jiné vjemy než odpolední utrmácený návrat zpět k vlaku. Dnešní turista si naproti tomu vyjede autem na Kvildu, kde udělá okruh k prameni a zpět na parkoviště. Z hlediska péče o tělo je asi jedno, putujeme od města k městu, nebo chodíme-li na trenažéru v posilovně. Homo sapiens má však kromě fysis také stránku psychickou. A zde je podstatný rozdíl v duševní potravě chodce na dlouhé tratě v měnící se krajině a chodce na trenažéru či výletníka, který větrá spíš automobil než sebe.

Chodec je blázen

Moderní krajina není chodcům na delší trati příznivá. Člověk dobrovolně zalil přirozené cesty i zeleň asfaltem či pokryl betonem a sám sebe odsunul na druhé místo - za automobil. Zkuste někdy jít do práce pěšky. Cestu, která mi trvá veřejnou dopravou třicet minut, ujedu na kole za tři čtvrtě hodiny, pěšky bych ji ušla za hodinu, kdyby bylo kudy jít. Ten, kdo se odhodlá jít ve velkoměstě pěšky z předměstí do centra, třeba z pražských Záběhlic na Vinohrady, zjistí, jak hnusné je prostředí, kterým musí projít. Na nepřirozenost situace jsme si zvykli a za blázna bude označen chodec, nikoliv ti, jejichž vinou dýcháme zkažený vzduch pohybujeme se mezi plechem, asfaltem a betonem v trvalém zvukovém znečištění. Když jsem jednou, na slavnostní sponzorské večeři nadace na ochranu zvířat, požádala o morální podporu myšlenky budování zelených "nohokoridorů" a chtěla pořádat spanilé propagační jízdy na podporu myšlenky propojení osamělých oáz zeleně, jak parků ve městech, tak lesů v krajině, přirozenými přírodními cestami, byla jsem označena za nepřítelkyni zvířat a dána pod dohled ligy na jejich ochranu.

Na koni do Českého ráje

Jsem zvídavá a zajímá mne, jak průjezdná a průchodná je česká krajina. Společně s dalšími čtyřmi ženami jsme se vydaly začátkem července na hřbetech huculských koňů z Prahy do Českého ráje, kde koně tráví léto. V hostivařském lesoparku jsou stezky pro koně vyznačené, cesty pro turisty jsou zde odedávna, ani cyklisté si nemohou stěžovat. Totéž je v Klánovickém lese... Jak se tam však dostat? Koně se plaší na nadjezdech, po asfaltu je třeba je vést, nemají-li speciální podkovy jako kočároví koně vozící turisty v centru Prahy. Asfaltce se dá vyhnout jízdou po okraji pole, případně v kolejích po traktorech. Cesty velkými širými lány nevedou. Turistické stezky se objevily třetí den jízdy, také se jim v nadjezdech a podjezdech dálnic nedaří. Úplným rájem pro turisty, i ty koňské, je Český ráj, kde Státní lesy uzavřely dohodu s místním chovatelem koní, který se stará o cesty. Za odměnu se na nich může jezdit. Turistika na koních je nadstandard, který si málokdo může dovolit. Přesto jsou dnes v české krajině z domácích zvířat vedle psů nejčastěji k vidění právě koně. V Rakousku je prý pravidlo, že absolutní prioritu v terénu má člověk, po něm to, co zabírá co nejméně místa, tedy kolo, kůň, auto. U nás je zmatek, v územních plánech se počítá se zelenými koridory podél přirozených vodních toků, jejich budování však naráží na neuvěřitelná vyjednávání o majetkoprávních vztazích. Ještě si zřejmě budeme muset počkat, až pomine posedlost soukromým majetkem a lidé budou myslet více na věci obecné, na to, v čem a jak budou žít naši potomci i za plotem soukromého pozemku. Za ideál považuji to, co jsem viděla v jihošpanělské Estepě, kde město vykupuje pozemky od soukromníků a rozšiřuje veřejnou zeleň zvětšováním parků a budováním přírodních cest.

Marie Haisová, Lidové noviny, 20.9.2003