O POLITICE A NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍCH

 

O politice a nevládních ekologických organizacích

Analýza či sebemrskačství?

V časopise Nika č. 1/2003 jsem si přečetla o škodlivosti zelené politické politiky od Pavla France a o škodlivosti apolitického aktivismu od Karla Jecha. Jak už to tak bývá, každý má svoji pravdu, nehodlám se zabývat detailním rozborem příspěvků. Spíš si dovolím – v zájmu objektivity - přidat svoji zkušenost a svůj náhled na situaci. Nechci v žádném případě přilévat ohně do obecně rozšířené destruktivní kritiky a sebekritiky, spíš bych chtěla přispět ke zdravé analýze situace, která by mohla pomoci prolomit hradbu izolace, ve které se zelení, ať političtí, či nepolitičtí, dle mého názoru, nacházejí. „Zelenými“ nazývám v příspěvku všechny, kteří se veřejně hlásí k ochraně životního prostředí, pakliže nebudu konkrétnější.

Výchozí situace

Po sametové revoluci měli „zelení“ velmi slušnou výchozí pozici. Ve vládě byli určitou dobu tři muži (I. Dejmal, B. Moldán, J. Vavroušek), kteří se těšili obecné autoritě. To, že se jim nepodařilo vytvořit společensky akceptovatelnou vizi a společnost ovládla konzumní mašinérie určovaná ideologií trhu, si můžeme vysvětlit buď tím, že materialistické směřování společnosti bylo tak svůdné, že mu nebylo možné odolat ani s podporou idealistických myšlenek prezidenta V. Havla v čele státu, anebo je to tím, že dobré myšlenky se samy od sebe neprosadí. Přikláním se k druhé variantě a dávám k dobru zkušenost z té doby. Napsala jsem začátkem devadesátých let dopisy prezidentovi, federálnímu ministrovi životního prostředí a ministrovi financí. Všem jsem položila stejné otázky, vztahující se ke směřování společnosti a péči o životní prostředí. Jeden a půlstránkovou odpověď jsem dostala po dvou týdnech osobně podepsanou V. Klausem, z Hradu mi po měsíci došel lístek, že prezident nemá čas se otázkami zabývat. Když jsem se stala v roce 1993 ředitelkou Zeleného kruhu a dva exministři životního prostředí se ocitli v Radě ZK, zmínila jsem dotazníkový dopis a fakt, že od ministerstva životního prostředí jsem odpověď nikdy nedostala. Optala jsem se, zda nekomunikující úřad nemůže být částečnou příčinou neúspěchu „zelených“ v nové realitě, na což se mi dostalo odpovědi, že jde o blbost. Pro mě to však byla soukromá analýza schopností nově utvářených institucí a test organizačních schopností jejích lídrů.

Strana Zelených sklízí plody práce ekologických iniciativ

Před parlamentními volbami slibovala Strana Zelených vysadit za každého voliče jeden strom. Ač ideální čas sázení stromů - podzim – je za námi, k mým uším se žádná aktivita výsadby stromů od této instituce nedonesla. Skutečností ovšem je, že Strana Zelených se probouzí v pravidelných intervalech čtyř let – vždy před volbami, aby vzápětí upadla do záhadného mlčení. Domnívám se, že za své volební úspěchy vděčí SZ ekologickým iniciativám, které jsou celoročně vidět a slyšet, strana se „veze“, veřejnost totiž mezi „zelenými“ nerozlišuje. Tomáš Bräuner, člen SZ, mi před časem prozradil, že jeho zvolení do zastupitelstva Prahy 15 napomohly aktivity ekologického centra Toulcův dvůr, které jsou v tomto volebním obvodě známé.

Zelení a ženy

Po letech ekologického aktivismu jsem se zamýšlela nad příčinami společenských problémů, které mě dovedly k názoru, že za stav světa může patriarchální struktura společnosti. Mužské myšlení, tah na branku, které nazývám vertikálním se liší od myšlení žen, kde převažuje vnímání vztahové – horizontální. Správnost mých úvah dokládá kniha Archeologie mysli, sociální dějiny nevědomí, kterou vydal Portál v roce 2003 (viz příloha). Začala jsem se více zabývat postavením ženy ve společnosti, vlivu ženského myšlení na chod společnosti a došlo mi, že u teorie mohu zůstat, nicméně příklady táhnout. A tak jsem, jako nezávislá, kandidovala do Senátu, parlamentu i v komunálních volbách, abych doložila slova činy, byť neúspěšnými. Kandidovala jsem na kandidátce Strany Zelených, neboť filozoficky je mi blízké myšlení, že žijeme v určitém rámci (Země) a tomu se musíme přizpůsobit, byť technologie možná vodu i vzduch vyčistí, planetu nenafoukne.
Pražský výbor SZ mě navrhl na první místo kandidátky do parlamentních voleb, což by se dalo dobře použít pro evropskou kampaň gender mainstreamingu. V první trojce byla ještě jedna žena, paní Stehlíková, členka strany. Nicméně celostátní výbor SZ a zřejmě Brandýské fórum prosadilo na první místo kandidátky Karla Jecha, takže nakonec to bylo podle vtipu, když se sejdou dvě ženy a jeden muž, kdo bude vládnout? Druhá část vtipu je o tom, že když se sejdou dva muži a jedna žena, kdo bude vařit kávu a psát zápis? Motivaci pro volební kampaň jsem ztratila, nicméně i bez mé činorodosti byl volební úspěch Strany Zelených fantastický, uvážíme-li kolik stran a straniček se před volbami vynořilo. Co však s tím úspěchem a jedenácti milióny strana udělá? Před léty byla jejich úřadovna v Murmanské ulici ve Vršovicích zakouřeným doupětem, dnes je reprezentativním, technicky zabezpečeným prostorem, stejně tak prostor ve Spytihněvově ulici v Nuslích. I před léty, když ve straně ještě o žádné peníze nešlo, sedávalo za předsednickým stolem i patnáct místopředsedů, mocenské ambice značné. S organizačními schopnostmi to bylo horší, řešilo se obsazování postů, přičemž za dveřmi podupávali znudění novináři.

Světu vládnou jiní

Je veřejným tajemstvím, že světu vládnou nadnárodní korporace. Mají jednoduché cíle – vytváření zisku, často dost bezohledně. Politici za nimi zaostávají nejen tím, že nedokážou předjímat, kam vítr vane, ale také tím, že korporace své záměry drží až do poslední chvíle v tajnosti. Na trh jdou s rafinovaně propracovaným marketingem, managementem a propagandou. Politici nestačí reagovat na reklamy, které přeplňují dopisní schránky a televizní obrazovky, na odpady, které zaplavují krajinu, na individuální dopravu, bez které se již téměř nikdo neobejde, ačkoliv veřejná byla před revolucí velmi kvalitní. Vymývaní mozků naší veřejnosti požadavky trhu se stalo realitou, která svým způsobem může dát politice smysl. Kdo jiný by stanovoval aspoň nějaké bariéry? Co mě osobně však nejvíc trápí je fakt, že bez ohledu na to, zda jsou zelení političtí či apolitičtí, zájem veřejnosti o životní prostředí je minimální. Jen uvažte, že v každých novinách je minimálně stránka věnovaná ekonomice. Ekologie se dostává do rubrik názorů a to jenom občas, zpravidla když nastane problém. Jednomu z největších deníků MFDnes jsem nabízela informace z první ruky z 5. Panevropské konference životního prostředí, která bude v květnu v Kyjevě. Není však, kam je zařadit, hodí se snad do rubriky domácí, zahraniční, vědy, či civilizace? Může být výzvou pro Stranu Zelených změnit stav věcí. Je oproti ekologickým iniciativám ve výhodě. Bez psaní projektů, zdůvodňování každé koruny jí spadlo do klína jedenáct miliónů, troufnu si říci, že především za to, že je registrována jako politický subjekt.
Na závěr a na okraj. Začátkem prosince jsem jménem Agentury GAIA předala ministrovi životního prostředí Ambrozkovi dopis. Do dnešního dne nepřišla odpověď.

Marie Haisová, ředitelka Agentury GAIA
(článek byl napsán v dubnu 2003)

NIKA 2/2003, 24.ročník

OSM ČESKÝCH POHLEDŮ NA GLOBALIZACI

Osm českých pohledů na globalizaci


Globalizace je jedno z nejpopulárnějších slov dneška. Nakladatelství Portál vydalo knihu osmi autorů, kteří se z různých úhlů tomuto fenoménu věnují.


Podle Václava Mezřického, který je editorem celého sborníku, je globalizace spontánní, neřízený proces, jehož hlavními aktéry jsou nadnárodní společnosti. Těch je kolem pěti set a v roce 1998 činil jejich obchodní obrat 5,5 tisíce miliard dolarů, tedy více než HDP Japonska a víc než polovinu HDP Spojených států. Autor vidí v celém procesu kladné i záporné stránky. Novou perspektivu přinesl podle něj útok z 11. září 2001, který otřásl bezstarostnou vírou v jednoznačné přednosti globalizace, což se projevuje v rehabilitaci významu národního státu. Bedřich Moldan a Martin Braniš, kteří se zabývají ekologickým aspektem globalizace, vidí spíše její negativa. Ve svém textu upozorňují na nezodpovědné využívání přírodních zdrojů za účelem stále větších zisků. Hrozivou rychlostí pokračuje redukce biologického bohatství planety, přičemž za největší problém se považuje růst populace a spotřeby. Během dvou staletí přibylo na naší planetě pět miliard lidí a populace stále roste. Změna vzorců spotřeby v globálním měřítku směrem ke "konzumerismu" znamená zvýšení nároků na prostředí, které s sebou nese globální problémy, jako je skleníkový efekt či narušení ozonové vrstvy, což následně působí negativně na lidské zdraví a na přírodu.

Růst bohatství a bídy

Lubomír Mlčoch přichází s termínem "světověk", kterým se snaží vystihnout smršťování prostoru a zrychlování ekonomického času, a s jemu odpovídajícím "superstátem". Nadnárodní celosvětové organizace, jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond, OECD, Světová obchodní organizace, ale také NATO, formulují koncepce a doporučení pro vlády a národní banky a mají dost ekonomického i politického vlivu, aby cestami formálními i neformálními přivedly vlády národních států k respektování svých doktrín. Globalizaci podle něj charakterizuje klesající ochota občana-spotřebitele přispívat na společné dobro, ochota platit daně. Zatímco tedy platy špičkových manažerů, členů správních a dozorčích rad, právníků, umělců a sportovců rostou nad všechny meze, cena pracovní síly miliard lidí vyloučených globálními trhy se blíží nule. Sociolog Miloslav Petrusek poukazuje na to, že globální ekonomika na rozdíl od tradičního kapitalismu volné soutěže je ve značné míře anonymní, nemůže být založena na osobní důvěře, neboť je totálně odosobněna. Důvěryhodnost se odvozuje od důvěryhodnosti firmy, která je produkována z podstatné části masovými médii a reklamou, jejichž důvěryhodnost může být sama zpochybněna. Ivan Mucha se zabývá lidským rozměrem globalizace. Moderní technická civilizace podle něj otevírá obrovský prostor k nevázanému a neserióznímu vztahu člověka ke světu, vybízí ho k pohodě, hravosti, zábavě i neustálé extatičnosti, ať ve smyslu pracovního workoholismu, nebo nikdy nekončící zábavy. Moderní civilizace vytváří prostor pro atomizovaného, izolovaného jedince vyvázaného z podstatných vztahů k druhým lidem, ale také nudícího se a lhostejného. Člověk žijící v globalizovaném světě nemá ani chuť ani čas klást si otázky po smyslu lidského konání. Globalizovaný svět je nepřehledným horizontem podnětů, jež neustále útočí na člověka, rozptylují jej a vytrhují z možného klidového, meditativního či kontemplativního zamyšlení nad smyslem vlastního života.

Kde jsou ženy?

V závěrečné studii se Tomáš Halík věnuje reprivatizaci a repolitizaci náboženství. Klade si otázku, zda je třeba opustit či radikálně reinterpretovat paradigma sekularizace, zamýšlí se nad náboženskou pluralitou, kdy mizí monopolní postavení náboženských organizací, relativizují se jejich nároky na univerzalitu a sílí zároveň funkcionální alternativy náboženství. Kniha bohužel zcela opomíjí některé důležité aspekty globalizace. K úplnosti chybí rozbor současného militarismu, analýza informačních systémů, makroekonomická perspektiva globalizace není doplněna o mikroekonomický rozměr. Ve sborníku není nic o domácích povinnostech či výchově dětí, tedy hodnotách, které se v HDP nepromítají, a přitom v globálním měřítku tvoří daleko významnější součást života, než je ta vyjádřitelná penězi. Chybí pojmenování kořene problému, který zapříčinil následky, kterým teď čelíme. Postrádám historický náhled na ideologie, které ovlivnily současné lidstvo, muže a ženy odcizené přírodě, přirozenosti a sobě samým. Autoři, o nichž se bohužel nedozvíme s výjimkou editora nic bližšího, se navíc omezují jen na analýzu a pomíjejí naznačení možných východisek ze současné situace.

Václav Mezřický (ed.): Globalizace. Vydalo nakladatelství Portál, Praha 2003. 147 stran, cena 219 Kč, náklad neuveden.

Lidové noviny, 28. 06. 2003, MARIE HAISOVÁ