|
říká Sondám spisovatel Benjamin Kuras
Pane Kurasi, napsal jste řadu knih, ve kterých vtipně a
zasvěceně popisujete situaci v Čechách z důležitého odstupu. Po
ideologii komunistické zavládla u nás ideologie konzumní. Lidé uvěřili,
že “čas jsou peníze”, úplně se zapomnělo na to, že jsou zdroje další,
kterými jsou lidé, jejich čas, příroda. Jak je tomu v Británii?
Je to tam také tak markantní?
Penězi se všechno nevyřeší, ale bez peněz se toho vyřeší ještě
míň. Posedlost penězi tvoří Ameriku, nenávist k peněžní civilizaci
končí Afghánistánem. Honba za penězi má míň co dělat s penězi samotnými
než s žebříčkem hodnot, jakým řídíme svůj život. Takže než na peníze
nadávat, možná by bylo lepší si je umístit na správné místo. Za
co svoje peníze vyměňujeme, to má pro nás větší hodnotu, jinak bychom
je nevyměňovali. A naopak, čeho se za peníze někoho jiného vzdáváme,
to má pro nás hodnotu nižší, jinak bychom se toho nevzdávali. Zní
to možná paradoxně, ale čím jsme chudší, tím mají peníze pro nás
větší hodnotu, protože jsme za ně ochotní hodně obětovat a za málo
věcí je vyměňovat, protože, jak se říká, “na to nemáme”. Takzvaná
konzumní společnost dává penězům hodnotu ne vysokou, nýbrž naopak
nízkou, protože nás nutí je za kdejakou zbytečnost utrácet. Tržní
ekonomika je vlastně dost velká legrace. Pokud jde o Británii, ta
má v posedlosti penězi před Českem o nějakých dvacet let náskok.
Takže to pomalu začíná doznívat a roste počet lidí, kteří začínají
vnímat, co vlastně pro ně peníze reprezentují a jak se co dá získat
bez zbytečného utrácení, tudíž i té honby za penězi.
Můj otec byl z osmi děti, z velmi chudé rodiny, kde všichni hráli
na nějaký hudební nástroj. Rád říkával “Nic jsme neměli, ale uměli
jsme se radovat. Vy máte všechno, ale radost vám chybí.” Čím si
to vysvětlujete?
Ztrácíme schopnost snadné a přirozené lidské komunikace a navazování
vztahů a řešení konfliktů. Vnímáme druhé spíš jako obtížnost než
inspiraci. Jedna americká socioložka to pojmenovala “cocoon culture”-
něco jako kultura života zavřeného v larvím obalu, nebo v ulitě.
Trávíme čím dál víc času buď sami zavřeni s nějakými hračkami, ať
už je to televize, počítač nebo auto, a míň času poznáváním druhých
lidí. Na Západě je to o něco horší, protože to trvá už třetí generaci.
Britští teenageři prý tráví průměrně 26 hodin týdně u televize,
někde jsem se dočetl. To znamená beze slova komunikace s druhými.
Vyrůstají k něčemu, čemu se říká společenský analfabetismus. Tedy
neznalost základní abecedy společenského styku a nezájem se ji učit.
Kontrastní obrázek se nechá vidět v pražském metru, kde můžete
potkat podrážděné, naštvané, v lepším případě netečné lidi. Nad
nimi září z reklam šťastné tváře reklamních pozérů a pozérek. Proč
si lžeme, na co si hrajeme a proč?
Reklama si hraje jenom na to, aby někdo někomu něco prodal, ať
už zboží, nebo ideologii či politiku. Nemusíme to vztahovat na sebe
a účastnit se toho. V žádném případě nemusíme přijímat, že “my”
si lžeme nebo na něco hrajeme.
Ekonomové se dopouštějí dalšího omylu tím, že se veřejně přetřásá
pouze úroveň makroekonomická. Deficit státního rozpočtu jde do miliard.
Já jsem nikdy žádné dluhy neměla a velmi nerada bych do nich upadla.
Proč si myslíte, že ekonomy nezajímá mikroekonomika, ekonomika žen
a jejich každodennost?
Ekonomové se dopouštějí omylů nepřetržitě. Ekonom je člověk, který
nám zítra vysvětlí, proč se dnes nestalo, co předpovídal včera -
jak praví stará definice. Státní deficit je vůl, ale bez dluhu nemůže
fungovat žádná slušná ekonomika. Musí to ale být dluh, který nám
umožňuje vytvářet víc, než si vypůjčujeme, jinak se staneme jeho
otrokem. Ale dluh máme kolem sebe všude. Když třeba dnes pošlete
nějaké redakci článek, který vyjde příští týden, ale honorář vám
přijde za šest týdnů po vytištění, dáváte redakci sedmitýdenní úvěr,
čili ona si jej od vás bere na dluh. Když u nějakého zaměstnavatele
pracujete a plat dostanete až na konci měsíce, tak mu svou práci
taky poskytujete na úvěr. Bída vzniká vždy tam, kde se nic nedává
na dluh a musí se platit v hotovosti předem. Protože si to může
míň lidí dovolit, míň se toho prodá, tudíž se toho míň vyrábí, tudíž
míň lidí se uživí.
Proč ekonomy nezajímá mikroekonomika? Protože mikroekonomika je
o tom, jak jednotlivci vytvářejí bohatství a makroekonomika o tom,
jak by to vytvořené bohatství instituce prošustrovávají. Ekonomové
pracují s údaji vypočitatelnými, logickými a předvídatelnými, takže
zapomínají, že ekonomika se skládá z lidí nevypočitatelných, nelogických
a nepředvídatelných. Kdyby se chtěli zabývat jimi, přestali by být
ekonomy a stali by se psychology či sociology. Ti ale zase neumějí
propočítávat makroekonomiku. Takže ten dělá to a ten zas tohle,
a všichni dohromady uděláme moc.
Uděláme moc, ale také blbostí. Levice neví, co dělá pravice. Není
to tím, že ti strategicky rozhodující jsou muži, kterým to “horizontálně”
nemyslí?
Už dávno se ptám, kdy se mezi ty velké spisovatelky, vědkyně, političky,
manažerky a podnikatelky konečně přiřadí i nějaké ty velké ekonomky.
Kde se nám schovávají?
Ale jsou. Třeba Hazel Hendersonová. Žena však myslí v širších souvislostech,
je pro ni nepřirozené zabývat se “jen” penězi. V přírodě se také
nevyskytují jednotlivé, od sebe odtržené a na sobě nezávislé jevy.
Tak se totiž bohužel prezentuje ekonomika.
Já si myslím, že workoholismus je jednou z hlavních příčin ekologické
krize. Lidé chodí do práce, aby si vydělali na auto, které potřebují
na jízdu do práce. Když by se místo toho milovali, byli by šťastnější
a světu méně škodliví. Proč to nedělají?
Workoholismus není nic nového, za starých dob se tomu říkalo nevolnictví
a ještě za starších otroctví. Naštěstí Mojžíš vymyslel šábes, čímž
nám sdělil, že aspoň jeden den v týdnu by se mělo odpočívat, mudrovat
a vyžívat se v radovánkách. V pracovní dny, jak praví staré židovské
přísloví, má slušný člověk pracovat jenom půl dne: buď těch prvních
dvanáct hodin, nebo těch druhých dvanáct hodin. Každá hodina navíc
je workoholismus, každá hodina míň je flákačství. Nevím, zda světu
škodí víc workoholici nebo flákači. Pak je ale samozřejmě důležité,
co všechno si člověk představuje pod pojmem práce a zda ji vnímá
jako nudnou otročinu nebo jako svobodnou zajímavou tvorbu s možností
duchovního růstu. Je třeba práce tohleto naše povídání, které snad
někdo někde otiskne a zaplatí? Nebo jenom laškujeme?
Nevím, jak pro Vás, ale pro mě je velkou rozkoší vyměňovat si názory
s chytrým mužem. Moje zkušenost je, že energie, kterou vydám se
mi vrací, byť ne vždy okamžitě. Dám příklad. Tady se ustálilo, že
životní úroveň se pozná nikoliv podle značky auta, či velkého domu,
ale podle toho, jak dobré vzdělání mohou rodiče dopřát svým dětem.
Můj mladší syn studoval na prestižní soukromé škole ve Švýcarsku,
teď je na International School of Prague. Za příjmy ekologické aktivistky
bych to nikdy nepořídila.
Když mluvíte o vztazích, dluzích, setkal jste se v Británii s LETS
(Local Exchange Trade Systém), který nahrazuje finanční směnu směnou
výměnnou? Prý je v severní části Londýna velmi rozšířená.
A hlavně nepopulární u berňáku. Dovedete si představit, jak supí
představami, kolik mu unikne daní na nepeněžité výměně služeb a
zboží, které nemůže zdanit? Jak už mudruje, jak zdanit, když soused
sousedovi za čerstvou mrkev ze zahrady pohlídá děti, uklidí domácnost,
nebo odveze na nádraží? Ta krásná absurditka je, že čím víc takových
výměn bude, tím budeme všichni bohatší, ale tím bude makroekonomika,
tedy státní ekonomika, chudší. Ta se totiž počítá v takových věcech,
jako hrubý národní produkt, který se zas počítá podle peněžitých
výdělků, a ty se zase počítají jen z toho, co kdo vykáže k zaplacení
daní.
Jak vnímáte zdejší občanskou společnost?
Jestliže občanskou společností myslíte aktivní účast občana na
utváření vlastního osudu způsobem jiným než remcáním na to, co zas
někdo zbabral nebo nezařídil, tak ji zatím moc nevnímám.
Co si myslíte o českých neziskových organizacích? Liší se od britských?
Vím toho o nich málo, ale předpokládám, že se od britských moc
lišit nebudou, kromě toho, že mají určitě k dispozici míň prostředků,
protože v Česku se ještě dostatečně neoživila tradice soukromých
dobročinných příspěvků na všelijaké kauzy, kterým ten či onen jednotlivec
fandí. Pořád se mně zdá, že převládá představa, že na všechno by
měl přispívat stát nebo nějací mecenáši ze zahraničí.
Pane Kurasi, děkuji Vám velice za Váš čas, Vaši energii a Vaši
ochotu odpovídat na mé ženské otázky.
Marie Haisová
Agentura Gaia
Sondy č. 11, 28. března 2002
|
 |
