 |
PŘÍLOHA MF DNES
|
 |
|
Ekologická Agentura GAIA chce změnit myšlení lidí, aby se zajímali
o svět kolem nás
Lidem, kteří touží po zdravém a harmonickém světě, se snaží pomoci
ekologická Agentura GAIA. Snaží se pomoci také životnímu prostředí,
ve kterém žijeme.
Svůj název si ekologická Agentura GAIA vypůjčila z řecké mytologie
- Gaia je bohyně země, matka všeho, co na zemi žije a roste. Organizace
s ní má mnoho společného. Usiluje o celostní přístup k lidem i k
životnímu prostředí. GAIA je sdružením lidí, kterým není lhostejné
prostředí, ve kterém žijeme, a způsob, jakým žijeme. Spolupracuje
s dospělými i dětmi, lidmi všech věkových kategorií i profesí. Činnost
agentury je rozdělena do tří základních programů.
Zeleň je život
Mnozí pamětníci si ještě pamatují, že stromy bývaly samozřejmou
součástí města. Se stromy se však dnes příliš nepočítá a návrat
stromů do zaasfaltovaných ulic se zdá téměř nemožný. Agentura GAIA
se snaží dokázat, že tomu tak není. V rámci programu Zeleň je život"
Agentura GAIA vysadila množství stromů v ulicích Lublaňská, Wenzigova
a Legerova v Praze 2, v Kubelíkově ulici v Praze 3, ozdravila stromořadí
v ulicích Pilská, Novozámecká a Kyjská v Praze 9, zrekonstruovala
rozlehlý park při Základní škole v Praze-Hostavicích. V Praze 3
organizace iniciovala zapojení občanů do úpravy vnitrobloku mezi
ulicemi Radhošťská, Lucemburská a Baranova v projektu Znáte svůj
prostor", za který získala první místo v soutěži O lidech s
lidmi". Ženy mají s životním prostředím něco společného Druhým
z programů je projekt Ženy a životní prostředí". Vychází z
předpokladu, že žena stejně jako životní prostředí dává život. Podle
členů organizace GAIA však existují podobné souvislosti mezi útlakem
ženy a přírody. Proto je nutné, chceme-li porozumět světu, uvědomit
si ženský i mužský princip, se všemi fyzickými i psychickými specifikami
a pracovat s nimi. Agentura GAIA na toto téma zorganizovala mezinárodní
setkání - Ženy v politickém a veřejném životě" a Život není
na prodej aneb ženy, děti a příroda jako alternativa k politice
Mezinárodního měnového fondu a Světové banky". O setkání a
o všem, o čem se na setkání mluvilo, vydala GAIA dvě publikace:
Růže mezi trním" a Život není na prodej".
Peníze nejsou jedinou hodnotou
Peníze nebo život" je třetím projektem agentury. V jeho rámci
se snaží působit na změnu myšlení lidí. I drobné změny našich každodenních
zvyklostí mají dalekosáhlý pozitivní vliv na osobní život i prostředí,
v němž žijeme. Když ekonomové mluví o hodnotách, mají na mysli většinou
peníze. Jsou však skutečně tou nejdůležitější hodnotou? Pod hlavičkou
programu Peníze nebo život" Agentura GAIA nabízí možnost zapojení
do alternativního ekonomického systému LETS - lokální ekonomická
síť - který napomáhá posílení vzájemné občanské výpomoci formou
výměny služeb a zboží. Každoročně také GAIA poskytuje ekologické
poradenství na veletrhu zdravého životního stylu Ecolife v Praze.
V roce 1997 Agentura GAIA zorganizovala tematickou konferenci Život
není na prodej" a vydala stejnojmenný sborník.
Můžete vytvořit vlastní projekt
Členem Agentury GAIA se může stát prakticky kdokoli. Získá tím
některé výhody. Bude se moci podílet na činnosti organizace, o níž
bude pravidelně informován prostřednictvím čtvrtletníku GAIA. Obdrží
také slevy na na přednášky a semináře pořádané Agenturou GAIA. Může
se také zapojit do některého z projektů agentury, popřípadě pod
její záštitou vytvořit projekt vlastní.
Text připravil Pavel Vyčichlo ve spolupráci s Agenturou GAIA. Náměty
a připomínky posílejte na e-mail: charita@mfdnes.cz
Kontakty
Agentura GAIA
tel.: 604 946516
e-mail: marie.haisova@seznam.cz
www.ecn.cz/gaia
Ředitelka Agentury GAIA Marie Haisová pracuje v neziskovém sektoru
od začátku devadesátých let.
* Prošla jste několika organizacemi s různým zaměřením. Proč jste
se rozhodla založit nové sdružení a jít vlastní cestou? V čem se
Agentura GAIA liší od jiných ekologických a sociálních organizací?
Při své dlouholeté praxi ředitelky v různých neziskových organizacích
jsem se setkávala a setkávám s opakovanými problémy, a to zejména
při práci s lidmi. Snad nejobtížnější je mezilidská komunikace,
schopnost definovat společný cíl a najít společné východisko a řešení.
Pozoruji dominantní chování jedněch a nedostatek sebevědomí a submisivní
chování druhých, zejména žen, ačkoliv se ukazuje, že i ti, kteří
většinou mlčí, mají k chodu společnosti hodně co říci. Mnohdy ukrývají
překvapivé myšlenky, schopnosti a dovednosti. Jak je však odhalit
v dnešním soutěživém, agresivním a rychlém světě, jak zapojit do
procesu rozhodování i ty pomalejší, méně průbojné? Jak umožnit,
aby přispěli do celospolečenského dění?
* Umět správně jednat s lidmi a motivovat je ke společné práci
většinou vyžaduje spoustu trpělivosti, ale také patřičnou zkušenost,
vzdělání... Co při této práci nejvíc pomáhá vám?
Při hledání odpovědí na konkrétní řešení jsem vedle životních zkušeností
a mnoha diskusí vystudovala profesní teorii řízení a absolvovala
řadu vzdělávacích kurzů a seminářů. Z toho, co považuji za nejužitečnější,
jsem postupně sestavila vzdělávací program, který spočívá v kompletní
řadě seminářů, přednášek a workshopů. Účastníci seminářů v krátké
době pochopí, co jim - byť nevědomky - v každodenním osobním i pracovním
životě působí problémy. Toto poznání je předpokladem k rozhodnutí
začít prakticky jednat.
* Máte nějaký konkrétní recept, jak změnit myšlení lidí, aby se
více zajímali o svět a dění kolem nás?
Z mé zkušenosti vyplývá, že důležité je udělat si čas k zamyšlení
nad stavem světa, nad svým postavením v něm, nad svými zodpovědnostmi,
pravomocemi, možnostmi a svým vlivem.
MF DNES, 11.1.2003
|
 |
|
 |
NEUMŘEME
MLADÍ, ZESTÁRNEME
|
 |
 |
Neumřeme- li mladí, zestárneme
Viděla jsem v televizi hezký dokument Hledání moudrosti stáří.
Je výpovědí starých lidí, zejména žen o životě. O tom, jak se cítí
ve společnosti, která je orientována na mládí, výkon a úspěšnost,
kde jsou staří lidé stále se zvětšující skupinou populace, která
je přehlížena, pociťována jako přítěž a manipulována. Proč jsou
staří lidé mimo soutěž, odsunuti na okraj téměř celou společností?
Jak to cítí a co o stáří říkají sami staří lidé. Biologicky a psychologicky
se za stáří považuje věk od sedmdesáti pěti let výše. Ve filmu zaznělo,
že každý máme své poslání a nemůžeme chtít opakování. Na jednu stranu
je stáří úplnou volností dělat to, co chcete, na straně druhé zazněla
kritická slova o šedé generaci a o boji generací. Slova o tom, jak
staří lidé musí být zakřiknutí, utlumení, nic nechtít, být hodní,
nezvedat hlavy, žít v konvenci. Toto se ovšem dotýká všech věkových
kategorií. Spontánnost se v našem zeměpisném pásmu nenosí, reklamy
diktují, jak máme vypadat, co máme nosit, jak se chovat. Do jaké
míry tento diktát akceptujeme, záleží jen na nás. Vrásky dnešních
babiček jsou vidět víc, než byly vidět vrásky jejich babiček, jenže
proč? Není toto kritickým zrcadlem společnosti, která vše měří,
váží, počítá a nehodnotí člověka podle toho, jaký je, ale podle
toho, jak vypadá, jakou značku na sebe navěsí, v jakém autě jede?
Být, či mít? Diskriminační pohled na lidi určité věkové kategorie
je zavádějící. Kdo nezná třicetileté mentální starce a sedmdesátníky
mladé duchem? Jednostranná vnímavost skrze čísla vypovídá o nedospělosti
kultury jako celku. Jaké vysvětlení najdeme pro fakt, že některé
staré lidi navštěvují jejich příbuzní pouze v den pobírání důchodu?
Prý se do dnešní doby nehodí nemoci, ani pomalost. Možná, ale kam
se řítíme? Proč spěcháme, co honíme? Jednou z teorií trvale udržitelného
života je, že řešení přijde se stárnoucí populací, která bude dominantou
společnosti a dá životu nový, pomalejší rytmus. Režisér se dotkl
tématu smrti, o které se údajně mluví celý život, ale když se s
ní setkáme, tak na ní nejsme připraveni. Smrti se není třeba bát,
ale umírání může být kruté. Na samotu byly různé názory. Ten optimističtější
byl, že je jako droga, člověk si na ní zvykne a v samotě vyzrává.
Podle opačného tvrzení člověk potřebuje někoho vedle sebe, byť by
to byla kočička nebo pejsek. Jedna z dotázaných žen na otázku, jak
by žila, kdyby mohla vrátit čas, odpověděla, že by nežila pod tlakem
" dobré pověsti" a " jak to má být", netrápila
by se výčitkami za to, co udělala, či neudělala. Ve stáří se může
radovat z toho, že se už nemusí bít o místo, chodit do práce, může
číst co chce.
Marie Haisová, Praha, Vysočina, 16.1.2003
|
 |
 |
|