DĚDICTVÍ MATEK, ZACHOVEJ NÁM, PANE

Dědictví matek, zachovej nám, pane
9.3.2000, Zemské noviny (Marie Haisová)

V pátek dne 3. března skončila v Národním zemědělském muzeu výstava "A po nás potopa?" Výstavu zahajoval ministr životního prostředí, přítomen byl i ministr kultury, pravděpodobně i další hvězdy našeho veřejného života. Hned u vchodu mne zaujal panel s přehledem významných dnů souvisejících se životním prostředím a ekologií. Byly zde tyto dny: Jarní den, Den vody, Meteorologický den, Den ptactva, Den zdraví, Ochrany památek a historických sídel, Den Země, Laboratorních zvířat, Ptačího zpěvu, Bez tabáku, Otevírání studánek, Den dětí, Den květů, Den architektury, Den zvířat, Den lidských práv, Den biologické rozmanitosti. Marně jsem pátrala po Mezinárodním dnu žen, marně jsem hledala Den matek. Poté, co mne ministr pozdravil: "Ahoj, jak se daří, sufražetko?" a já odvětila "Špatně, jak je možné, že z přehledu důležitých dní vypadl Den žen a Den matek?", jsem přemýšlela, jak se toto mohlo přihodit. Kdo a proč vyňal z ekologie něco natolik významného a neoddělitelného, jako je ženství a mateřství? Je atmosféra v naší společnosti skutečně tak arogantní? Nedávno mi přítelkyně darovala knihu "Ženy v 19. století", ve které je popisováno úsilí našich prababiček o vzdělání, osvětu, právo volit a být volena, rovnoprávné postavení žen ve společnosti. Kolik energie je stálo docílit trochu spravedlnosti! Po dlouhém období totalitního režimu bychom mohli konečně hovořit o pravém významu svátku Dne žen a diskutovat, co tento den připomíná a jaký je jeho pravý smysl. Místo toho byl vymazán z kalendáře. Není v mých silách vkládat energii do vysvětlování pravého smyslu Mezinárodního dne žen či Dne matek. Jen se zeptám. Je v naší společnosti vše tak harmonické, že není potřeba připomínat zásluhy, služby a oběti žen a matek?

JAK SEXISTICKY UČIT ANGLIČTINU

Jak sexisticky učit angličtinu
3.3.2000, Lidové noviny (Marie Haisová)

Bylo letní dopoledne a my seděli na špalcích, které jsme si dokutáleli na kancelářskou městskou terasu, a úřadovali jsme. Z neformálního jednání, které jsme vedly, začala jedna z nás psát zápis. A hned při psaní první věty si uvědomila, že chce-li v zápisu dodržet pravidla českého pravopisu, musí tuto větu napsat následovně: "Seděly jsme na špalcích (my ženy) a povídaly jsme si." Kdyby bylo správné napsat ji tak, jak jste četli již v úvodu: "Seděli jsme na špalcích a povídali jsme si," vypovídala by o tom, že na špalcích seděli "lidé", čímž se míní "muži". Jenže na špalcích seděly tři ženy. Bylo třeba vysvětlení a zdůvodnění, proč tvrdé "y". V ten moment jsem si uvědomila jazykovou disproporci, která v české gramatice postihuje ženský rod. Českou jazykovou samozřejmostí je, že se množné číslo ve větě s nevyjádřeným podmětem píše s měkkým "i". Jenže proč? Proč se píše měkké "i", když jsou někde samí muži a jestliže se mezi nimi objeví žena, nic se s psanou větou nestane? V okamžiku, kdy budou sedět na špalcích samé ženy a objeví se mezi nimi jeden jediný muž, začne se psát, že "seděli na špalcích" s měkkým "i". Pravděpodobně bude jinak vypadat i skutečnost... Při příležitosti této lingvistické hříčky jsem si vzpomněla, jak nám před nějakým časem v kanceláři jedna Američanka nabídla výuku angličtiny. Její podmínkou ovšem bylo, že kursy budou pouze pro ženy. Má prý pro to své dobré důvody. Mé kolegyně se proti tomu ohrazovaly (vnímáte to tvrdé "y") s odůvodněním, že ony přece nebudou diskriminovat muže. Chtěly, aby šanci učit se anglicky dostali i jejich mladí kolegové. Američanka ustoupila a mezi deset žen přišel Péťa. Učili ("i") jsme se teprve chvíli, když nás učitelka upozornila na fakt, že mluví vlastně jen Péťa a také je středem pozornosti. Deset dospělých žen na něj hledí s výrazem mateřské či erotické náklonnosti, směje se jeho vtipům a obdivuje je. Učitelka učila feministicky, na příkladech reklamních plakátů a hesel nacházela sexistický podtext, učila symbolům a podprahovému vnímání, s nímž reklamní agentury tak úspěšně pracují. Dalo mi práci nalézt v reklamě na auto, jogurt či japonské rádio ještě něco jiného než auto, jogurt či rádio. Po čase jsem se však, díky bystré učitelce, naučila číst v řeči reklam. Když jsem uviděla nabídku ženského těla bez hlavy s pozvánkou na krásy světa, hned mi bylo jasné, která bije. V Moskvě jsem zahlédla obzvlášť vydařenou reklamu na punčochy: na chodníku ležely tři krásné dívky, nohy v červených punčochách zvednuté do výše, a pokoušely se navnadit mladého muže, který znuděně pokuřoval, opřený o zeď. Zvláštním kulturním požitkem prý jsou pro ty, kteří je prohlížejí ze západní polokoule, internetové stránky vytvářené v Čechách. Jsou budovány v kontextu "Zavolej mi, čekám" ("y") a "Děkujeme, odejděte" ("i"), jak mi čerstvě napsala kamarádka z amerického Idaha. Péťa přestal na angličtinu docházet poté, co ho americká učitelka upozornila, že okupuje čas ostatních deseti žen, které se nedostanou ke slovu a které si zřejmě hodnoty svého času vůbec nejsou vědomy. Stejně jako si nejsou vědomy gramatického rozdílu mezi "i" a "y". Angličtina skončila předčasně, chodilo nás čím dál méně, neboť jedna z nás po druhé začala před vyučováním dávat přednost přípravě večeře pro svého partnera. A potom, angličtina nás bez mužů, oné erotické motivace "i", jenom pro nás samotné "y", moc nebavila.